Julia Ormond hrála zamilovanou do Harrisona Forda v „Sabrina“, dámu se srdcem pro Richarda Gera v „First Knight“,  milenku Brada Pitta v „Legends of the Fall“, ale ruské publikum si ji nejlépe zapamatovalo jako okouzlující Američanku, která zamotala hlavu Olegu Menšikovi ve filmu Nikity Mikhalkova „The Barber of Siberia“. Famózní herečka poskytla exkluzivní interview korespondence listu Izvestia Anně Fedině v Moskvě.

„Jsem Angličanka, a tak mohu snadno zahrát americkou prostitutku“

Izvestia: Kevin Kostner odmítl si zahrát v „The Barber of Siberia“, protože se domníval, že vyobrazení Američanů ve filmu režiséra Mikhalkova je tak vzdálené od reality. Sdílíte rovněž tento názor?

Ormond: Myslím, že ano. Nikdy jsem však nad tím opravdu nepřemýšlela. Jsem Angličanka, a tak mohu bez problémů zahrát americkou prostitutku. V každém případě negativní vyobrazení Američanů nebylo to podstatné. Hlavním rysem „Lazebníka“ je, že film velmi věrně vykreslil tehdejší situaci v Rusku – útrapy při přechodu na život v kapitalistické společnosti, tlak ze Západu, „zlatou éru“ korupce a samozřejmě, nárůst nacionalismu.

Izvestia: Pracovalo se vám dobře s Nikitou Mikhalkovem?

Ormond: Ano. Kompletní filmový štáb „Lazebníka“ byl úchvatný. Každý byl tak nadaný,charakterní a přívětivý, takže mě práce nesmírně bavila. A co se týče Nikity, bylo to tak legrační, protože on mě nikdy neříkal co mám dělat nebo kam mám jít, ale hrál sám mou roli. Nebýt mezi námi jazyková bariéra, nebyl by tak herecký.

Izvestia: Nestačila jste se naučit rusky?

Ormond: Jen tak trošičku (říká rusky). V podstatě moje znalosti jsou chabé fráze typu „prosím, přeložte mě, nerozumím“, ale když jsme včera přijeli do Moskvy, byla jsem schopna říci „promiňte, kde to je?“ a předstírala jsem, že hledám zavazadlový vozík. Lidi, které jsem takto oslovila byli šokováni. V Petrohradě jsem málem zavinila nehodu, když jsem najednou požádala taxikáře: „pomaleji prosím“. Byl tak překvapen, že sotva stihl zabrzdit.

„Obdivuji Kateřinu Velikou jako osobnost, a miluji Naďu Allilujevu jako ženu“

Izvestia: Hrála jste Kateřinu Velikou v britském televizním seriálu „Young Catherine“ a Naděždu Allilujevu ve filmu „Stalin“. Je to shoda okolností? Anebo je něco ve vás, co nutí režiséry nabízet vám role ruských žen?

Ormond: Myslím si, že je to pouze shoda okolností. Nemám žádné slovanské rysy. Ale jsem připravena uvěřit, že v uplynulém životě jsem byla Ruskou (Řekla se smíchem), opravdu jsem si užila obou rolí, jak Kateřiny, tak Naděždy. Takže režiséři zvolili správnou osobu.

Izvestia: Musela jste přečíst mnoho knih o Rusku při přípravě na tyto role. Co z toho, co jste se dozvěděla, bylo pro vás nejzajímavější?

Ormond: Kateřina Veliká, která před tím, než se stala císařovnou, učila se rusky a všech sil se snažila pochopit život v Rusku a jednou řekla Potěmkinovi: „Nemám žádnou představu, jak sjednotit tuto obrovskou zemi, v níž lidé mluví různými jazyky a vyznávají různá náboženství. Dle mého názoru je prostě nemožné dát Rusku jednotnou Ústavu, která by byla ke všem spravedlivá.
Myslím si, že měla Kateřina naprostou pravdu. Problém o kterém ona mluvila vyvstal před Ruskem o dvě stě let později. Domnívám se, že Sovětský svaz se rozpadl právě proto, že nebylo možné spojit tolik národů za podmínek, které by uspokojovaly všechny. Rovněž jsem byla ohromená, když Kateřina chtěla zrušit nevolnictví, ale Potěmkin sdělil, že by tento akt podkopal samou podstatu založení ruské říše.

Izvestia: Jak se zdá císařovna na vás zapůsobila více než Stalinova manželka, je to tak?

Ormond: Obdivuji Kateřinu jako osobnost, a miluji Naďu  jako ženu. Pro mě je zosobněním nejlepších komunistických idejí. Pravděpodobně není o tom zvykem dnes hovořit, ale dle mého názoru je to ostuda, že sen o státě založeným na všeobecné rovnosti a rovnoměrném rozdělení blaha, nebyl nikdy uveden v život.

Izvestia: Co zabránilo skutečnému příchodu?

Ormond: Ruští revolucionáři nebyli schopni odolávat pokušení moci. Všichni děláme chyby, ale komunismus nevypadá, že bere v úvahu lidskou povahu. Lidé by měli být chráněni před těmito brutálními instinkty – nenasytnost, egoizmus, krutost, a je to především stát, který by to měl zabezpečit. Ale sovětští vládci trpěli sami stejnými zlozvyky.

„Peter Greenaway nikdy nevychvaluje herce – jaký má smysl plýtvat pochvalou pro kus plastelíny?

Izvestia: Realizovala jste svůj debut ve filmu Petra Greenawaye  „Baby of Macon“. Jaké jste měla dojmy ze spolupráce?

Ormond: Greenaway je zajisté význačná osobnost ve světové kinematografii. Je to však nejvíce nezvyklá osoba, se kterou jsem se setkala. Pravděpodobně by bylo dnes těžké s ním pracovat, protože herec je pro Greenawaye jen kus plastelíny, ze které modeluje své „dionýsijské charaktery“, ponuré a nesmírně emotivní. Nikdy nepřijde do kontaktu s hercem a nikdy neříká: „Velmi dobře, to je to, co chci“, jaký má smysl chválit plastelínu, nebo ptát se na názor?

Ne, já se nedomnívám, že herec jedná správně, když je odmítne podřídit pokynům režiséra. Osoba sedící v tomto křesle je jediná, která ví, jaký bude konečný výsledek díla. A tak, jestli mu důvěřujete, musíte jít tam, kam vám řekne. Ale musí být i míra nezávislosti v herecké práci.

Izvestia: Považují vás za tvrdohlavou herečku.

Ormond: Pravděpodobně to bude asi pravda. Přinejmenším si to myslí má matka.

Izvestia: Dosáhnete vždy vytčeného cíle?

Ormond: Ne. Ale může to být proto, že si vždy postavím laťku příliš vysoko.

Izvestia: Pracujete v mnoha veřejných organizací, zúčastňujete se boje proti AIDS . Nejste připravená věnovat se výhradně hraní?

Ormond: Jednoznačně, práce herečky nenaplňuje veškeré mé požadavky. Ve skutečnosti, když se stanete slavným, tak vzniká povyk kolem vaší osoby. Myslím si, že to je neopodstatněné, ale existuje to. A jelikož už víte, že vše o vás beztak budou psát a mluvit,  tak proč nesoustřeďovat tyto řeči ze společnosti k důležitějším věcem, než je váš soukromý život? Do jisté míry, práce ve prospěch lidstva ochraňuje váš dům před vtrhnutím cizích osob.

Izvestia: Co je pro vás nyní důležitější – kariéra herečky nebo boj s AIDS?

Ormond: Práce herečky je vždy vzrušující a ve filmech hraji jen pro potěšení. Boj s AIDS je pro mě zajisté důležitější. Je velmi těžké si představit rozsah tohoto neštěstí. Je odhadováno, že v roce 2010  osob žijících s AIDS dosáhne 100 miliónů. Něco se musí naléhavě udělat, protože jsou reálné způsoby, jak zastavit epidemii.

Izvestia: Cítíte se sama způsobilá zachránit svět?

Ormond: Ne.  Ale svůj příspěvek přece jen předložím.

Izvestia: Na Benátském filmovém festivalu předvedli polyptich nazvaný „Veškeré neviditelné děti“. Tato kolekce krátkometrážních filmů, z nichž každý, ten, či onen se dotýká problémů malých dětí. Myslíte si, že je taková sociální propagandistická metoda efektivní?

Ormond: Ó, ano. To vás přinutí přehodnotit názor na život, měli byste být více ovlivňováni pocitem než myslí. Okamžitě zapomínáme na statistiky, které nás přesvědčily, ale city, které vnímáme se staly součástí naší životní zkušenosti, a tento zážitek ovlivní naše rozhodování.

„Neuvěříte tomu, ale nemáme ani plavecký bazén!“

Izvestia: Je pravdou, že slavný hollywoodský producent Harvey Weinstein vám zasílal scénáře k filmům a chtěl znát váš názor na budoucí projekt?

Ormond:  Ano. Avšak už to nedělám, protože vypršel můj kontrakt s Miramax, ale dříve se to stávalo pravidelně. Jednou mi nabídli současně role ve dvou filmech. Jeden projekt se mi příliš nelíbil, ale nemohla jsem se rozhodnout to odmítnout, protože jsem si nebyla jista, zda dostanu další roli. Avšak byla jsem tlačena termíny a tak jsem požádala svého agenta, aby mi sjednal schůzku s producentem filmu, který se mi více líbil. Byl to Harvey. Objasnila jsem danou situaci, a on mě požádal, abych mu řekla něco o druhém projektu a proč jsem se ho nechtěla zúčastnit.

Přesvědčit jej, aby mi dal roli, velmi živě jsem si představovala veškeré nedostatky druhého filmu. Nakonec to dopadlo tak, že producentem filmu byl rovněž Harvey Weinstein! Byla jsem zmatena a on řekl: „Dala jste si pořádnou práci, aby jste rozsekala druhý projekt na kusy. Prosím, zkritizujte rovněž ten první. Něco mi napovídá, že se vám nelíbí ani jeden scénář.“ Odpověděla jsem: „Máte pravdu! Ani jeden nestojí za nic.“ A tak jsme se spřátelili.

Poté mně pravidelně zasílal scénáře se slovy „Podívejte se na to, líbí se vám to.“ A já poctivě pročítala obdržený materiál, zavolala jsem mu a dlouhou dobu jsem rozebírala silné a slabé stránky daného  námětu. A poté mi to najednou došlo „Stop, vždyť není v tomto filmu žádná role pro mne!“ a Harvey odpověděl, „Nepřišel jsem vám nabízet práci. Chtěl jsem pouze vědět, co si o tom myslíte.“ Pochopitelně jsem udělala spoustu nepotřebné práce, ale nechtěla jsem znepokojovat Harveye a pokračovala jsem v pročítání scénářů bez dalších nářků.

Izvestia: Zdá se, že přistupujete seriózně při vývěru rolí…

Ormond: Ano. Nyní vidíte ukázku mé tvrdohlavosti.

Izvestia: Je pravda, že váš otec byl milionář a měli jste 20 místností v domě, kde jste prožila dětství?

Ormond: Ne. Můj otec byl sice bohatý, ale nikdy jsme neměli 20 místností.

Izvestia: Kolik místností máte ve vašem domě?

Ormond: Je místností také koupelna? Jestliže se počítají pouze ložnice, tak máme dvě. To není tak mnoho, jak si lidé myslí. Nevěřili byste tomu, ale nemáme ani plavecký bazén! Sama se divím, jak člověk může žít v Hollywoodu a navštěvovat veřejnou plovárnu.

Zdroj: Известия 21 сентября 2005 г.