This story was writen by: Tony

Hollywoodský filmový producent Edward Zwick hledal herečku v hlavní roli jako protipól k tak dobře známým hercům, jako je Anthony Hopkins a Brad Pitt pro svůj nový drahý westernový film Legends of The Fall (Legenda o vášni). Zwick byl zoufalý. Natáčení mělo začít brzy a on ještě nenašel svoji „vysněnou ženu“. Ne, že by Hollywood neměl dostatek mladých hereček, po kterých se žádalo, aby nebyly nic víc než „příslušenství“ pro egocentrickou mužskou hvězdu, ale vyhledat ženu, která je důvěryhodná, hezká a schopná citových emocí, nebylo jednoduché. Po  měsících hledání mu kdosi navrhl, ať se jde podívat na film Stalin, vyrobený pro kabelovou televizi HBO, kde hraje neznámá herečka z Anglie, jménem JULIA ORMOND. Zwick byl nadšený a požádal ji, aby udělala kamerové zkoušky v Londýně a přesvědčoval studio i hvězdné mužské obsazení, že našel herečku, o které zatím neslyšeli. Ona mezitím odcestovala do  Rumunska, kde se natáčel film Nostradamus a nevěřila, že dostane roli Susannah a tak to pustila z hlavy. Za dva týdny přišel vzkaz. Přijeďte do USA. V tu dobu se natáčení Nostradama zaseklo a tak odletěla do Calgary v Kanadě. Čtrnáct dní se učila v lekcích lukostřelby, zacházení s lasem, jak přivázat tele apod. Natáčení mohlo začít. Byl rok 1994.

LEGENDS OF THE FALL (Legenda o vášni) byla zfilmována podle novely Jima Harrisona. Děj se odehrává na americkém Západě a je osazen do panenské přírody, stmelený působivou hudbou Jamese Hornera. Jednotlivé záběry jsou snímány oscarovou kamerou Johna Tolla se smyslem pro detail, podtrhujíc citové rozpoložení hlavních aktérů. Legendy jsou jakási sága rodiny Ludlows, jejíž harmonii naruší přinejmenším dva aspekty. Příjezd Susannah (Julia Ormond), jejíž osud se zamotá doslovně i obrazně se třemi bratry (Pitt, Quinn a Henry Thomas) a první světová válka. Julia Ormond ze zde představuje v určitém stupni vývoje hereckého zrání (přeměna naivní dívky ze Surrey v solventní hvězdu). Její výkon, přirozená krása a ztělesnění nevinnosti a ctnosti zapůsobili na kritiky tak, že předpověděli příchod nové hvězdy hollywoodského nebe. Vrátila se zpět do Anglie a pracovala na filmu Captives (Zajatci), když se Hollywood ozval podruhé.

Tentokrát potřeboval režisér Jerry Zucker královskou krásu pro svůj připravovaný film FIRST KNIGHT (První rytíř) 1995. Artušovská legenda trochu nešťastně přemodelována do hollywoodského scénáře. Lady Guinevere z Laonesse (Julia Ormond), aby ochránila svoji zemi před pustošivými nájezdy Magalanta se hodlá vdát za krále Arthura (Sean Connery). Na scénu vstupuje potulný Lancelot (Richard Gere), který ji dvakrát zachrání před nepřítelem. Jejich vzájemný citový vztah se posléze začíná probouzet, náklonnost roste a vzniká klasický milostný trojúhelník. Místo „mokrých“ scén se měl dát větší prostor  pro zvýraznění jejich charakterů okořeněný milostnou zápletkou. Takto vznikla staromódní romantická pohádka pro dospělé. Film drží pohromadě díky výkonu Julie Ormond, jejíž křehký půvab je tak všeobjímající, že dodává filmu vzdušnou atmosféru. Tradičně dobrý Sean Connery a to vše zarámovala podmanivá hudba Jerry Goldsmithse. Po uvedení premiéry v USA se americká filmová veřejnost probouzí z latergie. Julia who? Julia who? znělo stále častěji, neboť předcházející film Legendy byl o Pittovi, i když nebyl v záběru, jednalo se většinou o něm. Kritika přijala film s rozporuplnými reakcemi, nicméně talent Julie Ormond se nesmazatelně vryl do podvědomí veřejnosti.

Ke zvýšení popularity přispěl další hollywoodský film SABRINA 1995, režírovaný Sydney Pollackem. Ten se setkával s Winona Ryder a Juliette Binoche. Když přišel čas vybrat herečku, která by mohla obstát před Harrisonem Fordem a při vzpomínce na nesmazatelnou originální verzi s Audrey Hepburn z roku 1954, musel mít Julii Ormond. Naivní dcera šoféra sní o bohatém životě, který vidí kolem sebe a odjíždí do Paříže. Vrací se jako zralá úspěšná žena a vzbudí pozornost dvou bratrů (Harrison Ford, Grey Kinnear). Neškodná načechraná romantická komedie, film většinou popravený kritikou se zákonitě nevyhnul srovnání s originálem. Julia Ormond zde pravděpodobně chtěla odlehčit svůj přístup k profesionální práci. Puristé Hepburn budou odporovat, ale ona předčila výkon Audrey svojí elegancí, či otevřenými, jiskřivými a čestnými emocemi. Proč však Pollack nechal herečku ostříhat, zhlédl se snad  ve  filmu  Roman  Holiday  (Prázdniny v Římě)  1953, anebo se domníval, že se změnou vizáže se mění i charakter? Těžko říct. Co měly tyto tři filmy hollywoodské produkce společného? Předně Julia Ormond byla objektem lásky a byla „vhozena“ režiséry mezi dva, případně tři muže. V Legendě o vášni údajně rozhodila Ludlows rodinu, ale opak je pravdou. Ona byla kompletně ponížena a zabil jí její vlastní charakter. V Prvním rytíři byla jako malá trumpeta citově trhána z jedné strany Connerym, z druhé Gerem a v Sabrině byla předmětem bitvy mezi bratry. Filmy byly promítány v rozmezí 18 měsíců, načasování bylo nešťastné. Zároveň Sabrina jednoznačně ukázala, jakým směrem se začíná vyvíjet její kariéra. Role, které jí byly předkládány nebyly složité a nepotřebovaly velkého úsilí. Přistupovala k jednotlivým scénářům tak, že analyzovala silné a slabé stránky, a pak o nich diskutovala s jednotlivými režiséry, za což si vysloužila nálepku „těžké“ herečky. Jiná by byla očerněna, jako hašteřivá a neschopná pracovat s …., ale kvůli duševní síle nebo jemnému uměleckému cítění je Julia Ormond uznávána.  Ona byla jiná než ostatní naleštěné a nabobtnalé hollywoodské hvězdy, zajímala se víc o herecké mistrovství než o svůj osobní život. V rozhovoru s novinářem The New York Times, když se začal vyptávat o vlivu tisku na její hereckou kariéru, tak ho probodla očima a nevěřícně zakroutila hlavou. Patolízalství médií nabralo takových obrátek, že byla smýkána, kdekoli se objevila. Jak raněná laň bez pomoci, v záři hollywoodských reflektorů, štvaná mediálními dravci. Kde byli její agenti, kteří ji měli ochránit? Pravděpodobně si přepočítávali své provize na pánských toaletách. Odvedli svinskou práci. Odmítajíc nechvalně známé hollywoodské praktiky k udržení popularity, či získání nových rolí, s  typicky britským nadhledem přehodnotila situaci a odešla. Stejně rychle jak se objevila. To, že byla vybrána časopisem People Magazine mezi padesátku nejkrásnějších lidí této planety v roce 1995, působilo už jako třešnička na rozplácnutém dortu.

Julia Karin ORMOND se narodila 4.1.1965 v Epsomu, hrabství Surrey ve Velké Británii. Rané dětství prožívala v honosném domě s 20-ti místnostmi. Otec, John Ormond byl velmi úspěšný počítačový expert, matka pracovala jako universitní laborantka. Jejich manželství se rozpadlo a svých pět dětí si rozdělili podle pohlaví. Tři synové zůstali s otcem, Julia, starší sestra a matka se přestěhovaly na periférii Londýna. Ne, že by Julia nemilovala svou matku, ale nechtěla s ní zůstat, protože byla rozhořčena nad nespravedlností, kdy ženy byly poslány do vyhnanství. Přesvědčila matku, aby jí poslala do soukromé školy Cranleight, kde byli většinou chlapci a za nějaký čas byla nejlepší ve fyzice a v ledním hokeji. Bylo tam také amatérské divadlo, přičemž umění jí bylo bližší než fyzika a sport. Snila stát se grafickou návrhářkou (jako její prarodiče), získat si jméno, vydělat spoustu peněz a postavit si dům, přinejmenším takový, který byla nucena opustit. Rok navštěvovala výtvarnou školu Farnham Art School a poté tři roky studovala herectví na londýnské Webber Douglas Academy Of Dramatic Arts. Studium nebylo levné, otec jí nabídl finanční podporu, kterou odmítla a přivydělávala si jako servírka a prodavačka. V roce 1987 se poprvé objevila na televizní obrazovce, byla to reklama na domácí sýr. Přijala angažmá v divadle, působila na různých jevištích, kde si vybudovala silnou pověst. V roce 1989 získala Cenu londýnských kritiků – nejlepší nováček za roli ve hře Faigh, Hope and Charity (Víra, naděje a láska) od Christophera Hamptona (scéna: Lyric Hammersmith). Ve hře The Rehearsal (Zkouška) z roku 1991 odhalila svoji romantickou vlastnost a schopnost ke zranitelnosti.

Britskému divákovi se nejprve představila v šestidílném TV seriálu TRAFFIK 1989 o pašování drog z Pakistánu, kde britský ministr prosazuje projekt „vyhlazení makových polí“, a když se vrátí zpět do Londýna, zjistí, že jeho dcera (Julia Ormond) je narkomanka. Výborný televizní debut.

CAPITAL CITY (Hlavní město) 1990, drama, které vykresluje prostředí londýnských finančních kruhů  a yuppie generaci (mladí muži, kteří finančními transakcemi dosáhli neobyčejného bohatství), dokonale časově zasazené do pozdních osmdesátých let. Jednotlivé epizody odkryly i takové problémy jako je duševní zhroucení, alkoholismus, falešné přátelsví či zhroucené manželství. Jinak dobrá úniková zábava, to je Capital City. Seriál byl odrazovým můstkem pro takové hvězdné tváře jako je Julia Ormond, Jason Isaacs nebo Clive Owen.

THE BEST MAN TO DIE (Nejlepší muž k zabití) 1990, třídílný seriál britské TV. Muž je zavražděn v předvečer svatby svého nejlepšího přítele a mladá žena je nalezena mrtvá na místě dopravní nehody, ve které je zabit zámožný obchodník. Inspektor Wexford hledá možnou souvislost mezi těmito úmrtími v příběhu plném cizoložství, vydídání a nenasytnosti. Julia Ormond hraje okouzlující dceru Joan Fanshawe a když se obě objeví nezraněné, vyšetřování je opět na začátku. Malé mystické drama, kdy scénář byl napsán na základě novely Ruth Rendell.

Průlom v televizních rolích znamenal pro herečku historický film YOUNG CATHERINE (Mladá Kateřina) 1991. Rané období života Kateřiny Veliké, jeden z nejpřesnějších eposů ruské historie, líčí story od příchodu na carský dvůr, až po korunovaci na carevnu. Herecké obsazení je vynikající. Volba Julie Ormond pro roli Kateřiny je na místě. Hraje s přirozenou elegancí, vyzařuje z ní jemnost a inteligence. Zde se její talent rozvinul v plné šíři. Rovněž Vanessa Redgrave, co by císařovna Elizabeth, zde podala jeden ze svých vrcholných výkonů. Hudba je podmanivá s ruskými náměty a s patřičnou dávkou nostalgie, která graduje při korunovaci Kateřiny. Jednoduše řečeno: Mistrovské dílo. Za výkon v tomto filmu byla Julia Ormond nominována na kanadskou cenu Gemie 1991.

Dalším filmem s ruskou tematikou byl STALIN 1992, vyrobený pro kabelovou televizi. Životopisný film o ruském diktátorovi v režii českého exulanta Ivana Passera. Hlavní role byla svěřena Robertu Duvallovi, přičemž Julia Ormond zde představila jako jeho utrápená manželka Naďa – další ukázka jejího talentu. S notnou nadsázkou lze říci, že Naďa je Susannah z Legend.

THE BABY OF MACON (Dítě z Maconu). 1993 byla její první role v celovečerním filmu. Děj se odehrává v 17. století, kdy stará žena porodí krásného chlapečka. Jeho starší sestra (Julia Ormond) je připravena využít situace, prodává požehnání dítěte a dokonce prohlašuje, že ona je pravá matka a zároveň panna. Když se pokusí svést biskupova syna, kostel si vynutí strašlivou pomstu. Greenaway zde útočí na pověry a náboženství. Byly zde odstraněny bariéry mezi hrou a vnějším světem, mezi herci a publikem. Film je brutální a depresivní, každý je tady podvodník, cynik nebo hlupák. Kultovní snímek pro náročné, přičemž talent Julie Ormond, byl zde rovněž znásilněn, jako krvavá daň za filmový debut.

Do historického kostýmu se oblékla i v následujícím filmu NOSTRADAMUS 1994, který líčí život rozporuplného  renesančního lékaře a proroka. Julia Ormond hraje jeho první manželku Marii, ze začátku byly scény jemné, ale z nějakého důvodu musel režisér ukázat, jak pan Nostra touží po své manželce, která byla v pokročilém stadiu těhotenství. Některé záběry byly opravdu zbytečné (duševní krize, či arabský okultizmus), ale těžko lze z toho vinit herečku, která postupovala dle pokynů režiséra. Film trpí negativními znaky mezinárodní výroby: Nesourodé vyprávění, anachronický jazyk a směsice různých stylů.

Po návratu z Hollywoodu se začala v Londýně připravovat na natáčení CAPTIVES  (Zajatci) 1994, malý britský film v režii A. Pope. Rachel Clifford (Julia Ormond) je zubařka, která pracuje na částečný úvazek v nejmenovaném londýnském vězení, kde se setká s vězněm Philipem (Tim Roth) v blízké kavárně, sexuální přitažlivost roste, atmosféra zapařeně hustá, ohraničena omezeným prostorem, opravdu nebezpečný milostný příběh. Julia Ormond podává ohromný vášnivý výkon a toto je jeden z jejich nejlepších filmů. Tento snímek byl představen na MFF v Karlových Varech v roce 1996 za osobní účasti herečky, která se zde objevila ještě o rok později, coby čestný host. V USA natočila v rychlém sledu Prvního rytíře a Sabrinu, načež odcestovala zpět do Londýna, aby ve svém podkrovním bytě zhodnotila vzniklou situaci. Nečinně dlouho sedět nezůstala a založila produkční společnost INDICAN PRODUCTIONS a pod touto hlavičkou byly rozpracovány projekty: Telling Lies, The Dreaming Child, Saving St. Germ a Two Lips: Indifferend Red. Předtím podepsala dvouletý kontrakt s Fox Searchlight Label jako producentka, režisérka a scenáristka. Produkovala hodinový dokument CALLING THE GHOSTS (Volání duchů) 1996, film o bosenských ženách zadržených v srbských internačních táborech. Je to příběh o znásilnění, válce a ženách v bývalé Jugoslávii. Snímek byl promítnut Radě pro zahraniční vztahy, Hillary Clinton a Madeline Albright a ostatním a byl nápomocen k usvědčení obviněného válečného zločince Slobodana Miloševiče, aby byl zatknut. Dle herečky je tento film jedním z milníků její dosavadní kariéry a obdržela za něj tato ocenění: Emmy Award – Executive Producer (1997) a Ace Award – Best International, Informational Special (1997).

K radosti fanoušků se opět na filmové plátno vrátila intelektuální detektivkou s nádechem sci-fi SMILLA´S SENCE OF SNOW (Stopy ve sněhu) 1997, někdy uváděné pod názvem Smilla´s Feeling For Snow natočenou podle bestcelleru Petera Hoega. Smilla (Julia Ormond) jako mrazivá hrdinka se snaží houževnatě objasnit tajemnou smrt šestiletého chlapce, syna grónské alkoholičky bydlící v témže činžovním domě. Honí mystické záchytné body, vyslýchá vystrašené svědky a pátrání ji zavede až do Grónska. Další klenot ve filmografii Julie Ormond, která konečně dostala roli, kde se může vytahovat se svým talentem. Je nádherná, jako tuhá ledová žena, jejíž kamenný vzhled podkope její krásu. I ten přízvuk celkem sedí a Grónsko schválilo Smillu – je skvělá jako Inuit. Filmu lze vytknout místy nešetrný střih a tuctový závěr po vzoru Jamese Bonda. Jak daleko je skákání do mrazivé vody od dřívějších romantických hollywoodských rolí, je evidentně zřejmé.“To je snad nejdelší zima, se kterou mám takové zkušenosti“, procedila mezi zuby a cvakající čelist a vykulené oči jí dávaly za pravdu. Richard Harris k tomu dodává: „Zkuste si představit hollywoodské hvězdy např. Julii Roberts nebo Meg Ryan, že by natáčely v těchto podmínkách. Nemyslitelné!“ Smilla rozbila základní pravidlo dnešního filmového světa a to, že ústřední postava musí být „příjemná či milá“, je okázale zatvrzeně utrápená se svěže sžíravým postojem vůči zbytku světa a toto byl možná jeden z aspektů chladného přijetí na americkém trhu. V Evropě byl film uveden na MFF v Berlíně v únoru 1997.

Do sněžného chladného třpytu se ponořila i v následujícím filmu BARBER OF SIBERIA (Lazebník sibiřský) 1998. Nikita Michalkov se rozhodoval mezi Sharon Stone, Kim Basinger, Audie McDowel a Jodie Foster, načež si posléze uvědomil, že chce mít pro roli Jane Julii Ormond. Režisér svůj milostný příběh zasadil do carského Ruska koncem 19. století. Jane Callahan, aby pomohla prostřednictvím intrik a bumážek svém údajnému otci získat podporu pro nový vynález, gigantický stroj na mýcení sibiřských lesů, se střetává s generálem Radlovem, který je zároveň ředitelem kadetní školy, kterou navštěvuje pyšný, ale naivní Andrej Tolstoj. S ním se střetla v kupé při cestě z Chicaga do Moskvy. Počínající láska a poslání Jane osud tak zamotá, že dospívá až ke svému tragickému konci. Charaktery ústřední dvojice jsou otupeny, či se ztrácí ve „vedlejších sekvencích“ dokumentující ruskou povahu a zvyky, že místy má divák problémy se strukturou příběhu. Julia Ormond zdolává herecky poměrně vděčnou proměnu z flirtující dobrodružky v zamilovanou a zoufalou ženu. Natáčení Lazebníka trvalo necelý rok, jednotlivé scény byly pořízeny v Moskvě v barrandovských ateliérech v Praze a Portugalsku. Ozval se i Hollywood, zda se nechce vrátit. Její odpověď byla rychlá a konečná „ne“. „Chci se zdokonalovat jako herečka, chci zkusit něco odlišného, něco, co mě vyburcuje“ řekla tehdy. Mezi řádky tohoto vzkazu jakoby naznačovala, kolik herců odmítlo filmovat někde za „civilizovaným světem“ tzn. mimo západní Evropu a Ameriku. Lazebník sibiřský otevíral Filmový festival v Cannes v roce 1999 za osobní účasti Nikity Michalkova, Julie Ormond a Olega Menšikova. Ovšem roční odloučení od blízkých a přátel, jazykové bariéry a pracovní vyčerpání po návratu zanechaly tuto křehkou ženu v tvůrčí stagnaci, nemohla se soustředit na nové scénáře, které následně odmítala. Aby svůj život vyrovnala a vdechla nový  impuls tvůrčí  inspirace, stává se spoluzakladatelkou FILMAID INTERNATIONAL 1999 (dále jen FAI) společně s Caroline Baron, Robertem DeNiro, Suzan Sarandon a Harrey Weinstein (Miramax). Organizace vznikla jako reakce na zprávy NATO o připravovaném bombardování Kosova a byly vysílány reportáže o dětech a jejich rodinách v makedonských uprchlických táborech. FAI využívá filmu, jako účinného způsobu jak vzdělávat a pozvednout uprchlíky. Julia Ormond se snaží zmírnit trápení, strach, zoufalství, neznalosti a předsudky, které se soustřeďují a rozmnožují v hromadných uprchlických táborech, prostřednictvím tohoto media, které povznáší náladu inspirujícími filmy, které rovněž poskytují informace o HIV/AIDS, řešení daného konfliktu či lidských právech. Finanční a materiální pomoc v těchto táborech působí navenek, jak zmírnit lidské utrpení, ale duševní trauma je ignorováno. Proto se mnoha způsoby FAI pokouší vzdělávat a bavit jednotlivce i celé společenství prostřednictvím filmu, který se stává odrazovým můstkem pro konverzaci a debatu, posilujíc optimismus a lepší „vidění“ světa. Jako místopředsedkyně Poradního výboru FAI svědčila o svých misích před Kongresovým správním výborem pro lidská práva. Ovšem Julia Ormond si našla čas k pokračování její pozoruhodné herecké kariéře.

V ANIMAL FARM (Zvířecí farma) 1999 propůjčila svůj hlas pejsku Jessii. Televizní film zpracovaný na základě slavného románu George Orwella. Mluvící zemědělská zvířata, protože o ně nebylo pečováno, se vzbouří proti člověku. Po počátečním rovnostářství, domluvený vůdce se především zajímá o kontrolu nad ostatními, porušuje nově zavedená pravidla. Je chladný a nemilosrdný, rozsévá svou tyranii mezi zvířaty a je hlavním důvodem, proč farma nakonec zanikne – Komunismus ve zvířecí podobě.

PRIME GIG (Super kšeft) 2000 je kyselý příběh zasazený do světa telemarketingu, kdy mladý telefonní prodavač (Ed Harris) se spojí s stárnoucím veteránem (Vince Vaughn), který ví jak vydělat velké prachy. K tomu se připojí oslnivá dívčí prodavačka Caitlin (Julia Ormond) se skrytým jednáním a na světě je recept na těsné napnuté lidské drama, dobře kontrolované režisérem Gregory Mosherem (ředitel divadla Lincoln Center theatre v N.Y.), který měl k dispozici dokonalé obsazení. Kameraman J. Alonzo vdechl snímku původní umazaná městská sedmdesátá léta. Premiéra filmu byla 2. září 2000 na Benátském filmovém festivalu.

Julia Ormond se nečekaně po dekádě vrátila v září na jeviště londýnského Royal Court Theatre v nové hře Davida Hareho MY ZINC BED (Moje zinková postel) 2000, pojednávající o současné Anglii a o našich různých náhražkách politické nebo náboženské víry. Primárním tématem hry je návyk na alkohol, lásku nebo na zvednutý adrenalin při obchodování. Vystupuje zde nuzný básník Paul Peplow, najmutý marxistickým milionářem a Victor Quinn jako reklamní textař svého narůstajícího internetového obchodu. Quinn má mladou dánskou manželku Elsu (Julia Ormond), která byla zachráněna od propasti drog a alkoholu, přičemž láká básníka zpět do alkoholické degradace jako útěchu ke zmírnění jeho manželství, které uvázlo na mrtvém bodě. Z jisté úrovně je hra divné trojúhelníkové drama, ale Hareho skutečným tématem je nejistota moderního světa, kdy my všichni jsme na něčem závislí. Julia Ormond perfektně ztvárnila Elsu, kdy  nejen přišla s přesným skandinávským přízvukem, ale neodbytně vytvořila ženu, která je nenapravitelně vadná a tento výkon ji vynesl nominaci na Laurence Oliver Theatre Award – Nejlepší herečka (2001).

VARIAN´S WAR (Varianova válka) 2001 je televizní film, který pravdivě popisuje Variana Frye (William Hurt), američana, který s nasazením života odcestoval do Marseilles v roce 1940 zachránit prominentní evropské umělce od nacistické perzekuce. Spolu s tisíci běžných občanů transportoval s falešnými pasy do bezpečí takové vlivné kulturní postavy 20. století jako byli např. malíř Marc Chagall, politická spisovatelka Hannah Arendt, romanopisec Feuchtwanger, autor historických děl Heirich Mann, romanopisec Franz Werfel a jeho manželka Alma, která tajně vlastnila originální rukopisy napsané jejím dřívějším manželem Gustavem Mahlerem. Julia Ormond hraje Miriam Davenport, odvážnou a ráznou ženu, která je rovněž nadchnuta pro tuto misi. Svým způsobem je snímek památkou na lidi, kteří bojovali proti fašizmu na něž svět následně zapomněl. Za roli Miriam získala Julia Ormond ocenění Golden Satellite Awards- Nejlepší herečka za vedlejší roli (2002). Jako porotce zasedla na Filmovém festivalu v Cannes v roce 2001.

SEARCHING FOR DEBRA WINGER (Hledání Debry Winger) 2002 je dokumentární film servírovaný Rosanne Arquette, kdy tato neúnavná žena se začala zajímat, proč Debra Winger skončila filmovou kariéru a začala uvažovat o tlacích na ženy, které pracují v zábavném průmyslu. Výsledkem je série rozhovorů s herečkami (např. Jane Fonde, Sharon Stone, Julia Ormond, Melanie Griffith), kde se probíraly taková témata, jako je kariéra, mateřství, odmítání starších hereček a obecně o nedostatku dobrých rolí pro ženy.

Dalším dokumentem, kde Julia Ormond mluví jménem Edith Hahn je THE NAZI OFFICER´S WIFE (Žena nacistického důstojníka) 2003. Tato ústřední postava jako mladá žena studovala práva ve Vídni, když gestapo nutilo  Edith a její matku do židovského ghetta. Byla poslána do pracovního tábora a když se vrátila domů zjistila, že její matka byla deportována do koncentračního tábora. Za pomoci přítele uprchla do Německa, kde prožila podzemní život pod falešným jménem (Grete) a kde se setkala s Wernerem Vetterem, nacistickým straníkem, který se do ní zamiloval. Přestože se přiznala, že je židovka, tak si ji vzal a nikdy ji neprozradil. Její manžel se nikdy nezbavil nacistických předsudků o „židovské krvi“ a odmítl s ní mít dítě. Poté byl odveden a stal se důstojníkem Wehrmachtu a Edith/Grete mezitím otěhotněla – ideální arijská manželka, s dítětem na cestě a manželem na frontě. Jejich jediné dítě, dcera Angelina je snad jediná, která se narodila židovské matce v Říšské nemocnici. Ona žila „normální“ život Němce, zatímco milióny jiných včetně její matky šli do táborů nebo krematoria. O této vině otevřeně hovoří i v některých autentických částech a musí být mimořádně odvážná žena, která zveřejnila i knižně svůj zdrcující příběh o přežití. Z psychologického hlediska je vidět, jak pud sebezáchovy dovolí spát i s nepřítelem. Na konferenci WORLD ECONOMIC FORUM (Světového ekonomického fóra) ve  švýcarském Davosu v lednu 2003 obdržela Julia Ormond prestižní ocenění Crystal Award, které je rezervováno pro mediální osobnosti, které využívají svého talentu a vlivu významně přispívat k humanitárním účelům. Toto ocenění je jako uznání její práce s FilmAid International, kde vykonává funkci místopředsedkyně poradního výboru. Její proslov se soustředil na potřebu Západu, aby zdvojnásobil úsilí k vyřešení situace uprchlíků a ukončení pandemie AIDS.

Film s válečnou tématikou RESISTANCE (V týlu nepřítele) 2003 nás zavede do okupované Belgie. Příběh amerického pilota (Bill  Paxton), jehož průzkumný letoun byl sestřelen, zachrání a ukryjí členové místního odboje. Ošetřuje ho Claire (Julia Ormond), manželka jednoho z nich. Němci objeví trosky letounu a jsou přesvědčeni, že někdo z posádky přežil. Mezitím se Ted zamiloval do Claire a když případná zrada ohrožuje životy hnutí odboje, nutí pilota, aby učinil silnou volbu….Film popisuje charaktery nejen hlavních postav, ale i místních obyvatel, tak jak byly zasaženy válkou. Malý příběh, v malé vesnici, s velkým holandským rozpočtem a příjemnými hlavními aktéry (Julia Ormond je tradičně skvělá) pro sychravé podzimní odpoledne.

Americkému divákovi se představila svým andělským návratem v televizním filmu produkce HBO IRON JAWED ANGELS (Andělé s ocelovým hlasem) 2004, režírovaným znamenitou německou režisérkou Katja von Garnier, který divákovi přibližuje důležitou kapitolu novodobých amerických dějin. Alice Paul (Hilary Swank) je americká feministka, která riskovala život za volební právo žen. Založila separatistickou národní stranu žen a společně se sociální reformátorkou Lucy Burn (Frances O´Connor) bojovaly proti konzervativním silám a proti 19. dodatku k americké ústavě. Jedna z jejich prvních akcí byla manifestace v den, kdy president Woodrow Wilson, byl slavnostně uveden do úřadu. Surfažetky narážejí na odpor staré gardy národní ženské volební asociace. Aktivistky jsou zatčeny, ve vězení drží hladovku, což jim vynese přezdívku „andělé s ocelovým hlasem“. Skvělé herecké obsazení, Julia Ormond hraje Inez Millholland, která v boji za rovnoprávnost žen obětuje svůj život. Herečka připustila, že před natáčením málo věděla o americkém hnutí surfažetek. Jedinečná na tomto filmu je kombinace dobového produktu a moderního filmového stylu, korzety a komplikované klobouky přes které se přelévá oslnivá rocková hudba. Film byl nadšeně přijat na Sundance filmovém festivalu v roce 2004.

Šestihodinový televizní miniseriál odvysílaný Lifetime Television BEACH GIRLS  (Plážové dívky) 2005, natočený podle velmi známého románu Luenne Rice, úspěšné autorky beletrií pro ženy. Dokonalý program pro letní uvolnění a když se přidá obsazení Rob Lowe a Julia Ormond, je zajištěna záruka kvality. Je zde jak romantika, tak i sex, drama a tajemno, včetně lehkého nádechu komedie. Seriál pojednává o přátelství třech mladých žen, které se seznámily na plážovém letovisku. Julia Ormond zde hraje Stevie Moore, umělkyni žijící samotářským životem a její výkon nutí k zamyšlení, proč ji nevídáme v nějakém hodnotném celovečerním filmu. V jednom rozhovoru prohlásila, že vedlejší role jí dávají mnohem více volnosti k vytvoření povahového rysu dané postavy. A u Davida Lynche to platí dvojnásob.

Žena v potížích - to je slogan k novému filmu INLAND EMPIRE (Vnitřní říše) 2006, mysteriózní drama, které se rozvíjí kolem herečky Nikky Grace. Průzračný lynchovský rukopis, pošlapaná tradiční filmová schemata, práce bez scénáře a snímání scén novou digitální kamerou, to jsou znaky tohoto tříhodinového filmu. A ty se orámují surrealistickou tradicí náhodného psaní (filmování), dále zastoupenou  bohatou symbolikou, prolínáním světů, filmem ve filmu, nedokončenými dialogy a rozvláčným tempem. David Lynch však překvapeného diváka dokáže spoutat příběhem a nasměrovat ho tam, kam chce, a opět zvolní tempo. Možná zkouší, co divák vydrží. V každém případě musí být na tento film připraven, tzn. být dobrým plavcem, jinak ho toto dílo stáhne pod hladinu. Naskýtá se otázka, zda nezačíná režisér vykrádat sám sebe. Fanouškovi herečky, když někdo připomene Inland Empire, tak se mu pravděpodobně vybaví scéna s Julií Ormond, kdy jí vyčnívá z hrudi zakrvavený šroubovák.

I KNOW WHO KILLED ME (Vím, kdo mě zabil) 2007,  je thriller s Lindsay Lohan. Julia Ormond v tomto snímku hraje Suzan Fleming, matku hlavní představitelky. Aubrey Fleming (Lindsay Lohan) žije v malém městě a jednoho dne je unesena sadistickým vrahem. Po zoufalém pátrání je nalezena ve škarpě u silnice. Znetvořená, ale s novou identitou. Vydává se za striptérku Dakotu Moss. Její rodiče i FBI si myslí, že trpí iluzemi když tvrdí,  že nikdy neslyšela o Aubrey Fleming. Jestliže je to jen výplod mysli, proč ta divná zranění se nepřestávají objevovat na jejím těle? Zoufalá a osamocená Aubrey nyní musí odemkount rodinné tajemství (Aubrey a Dakota jsou dvojčata narozené narkomance Virginie Sue a Flemingovi si  Aubrey osvojí, neboť jejich vlastní dítě zemřelo v inkubátotu) a odhalit tajemného zabijáka. Scénář je tak spletitý a nezvyklý a k tomu přidáme nemastný výkon Lohan, která nám podsouvá surovou sexualitu, takže není divu, že kritici i diváci většinou film "roztrhali". Náznak lynchovkého scénáře, potřísněného modří z období Mulholland Drive, přičemž i zde může platit: ten film je tak špatný, až je dobrý.

Julia Ormond se romanticky vdala za svého kolegu z divadla Rory Edwardse v roce 1989. Manželství se rozpadlo o pět roků později. Mezi blízké osoby patřil Gabriel Byrne či londýnský gynekolog Will Edridge. V roce 1999 se podruhé provdala za amerického obchodníka Johna Rubina a přestěhovala se do L.A.. Na podzim roku 2004 se jim narodila holčička Sophie.

Možná by se dalo toto story nazvat „Jak se nestát slavnou“ nebo „Jak být sama sebou“, ale to není podstatné. Je však zde takové malé varování pro ty, které možná budeme za pár let vyzdvihovat do nebe, aby si sňali „růžové brýle“, talent a chtít něco dokázat naráží často na nepsané praktiky showbyznysu, na rozdíl od sportu se zde zákeřné fauly nepískají  a za zády pijavice paparazzi… Julia Ormond poodkryla částečně své soukromí v australském časopisu Woman´s Day a umožnila nahlédnout do svého L.A. obydlí. Že by se tak splnil její dětský sen, když nedobrovolně opouštěla Epsom? Z rozhovoru je cítit skromnost a být nad věcí. Jak dalece jsou tyto názory od manýr některých prominentních hollywoodských hvězd, které vytvářejí umělé skandály, či zveřejňují nebo prodávají své soukromí, jen aby o nich bulvár psal a byli tak na očích veřejnosti, je evidentní. Toto interview rovněž napovídá, odkud čerpá tak mimořádnou energii pro svoji tvůrčí a humanitární či charitativní činnost. Držíce se hesla „méně znamená více“,  její filmy vždy potěší při chvilkách odpočinku a to není v dnešním hektickém světě málo.

Mějme ji za to rádi…